ÚVAHA O BYTÍ
- Stránky Josefa Zezulky
- 20. 3.
- Minut čtení: 4
Stojím ve světě mezi lidmi a jednou nutně přede mnou vyvstává otázka, proč zde stojím. Jaký smysl má můj život a jaký smysl má to celé velké žití všeho, co nazýváme životem, vesmírem, Tvůrčím dílem.
Není přece možné, abych se já zrodil jenom proto, abych se naučil vydělávat peníze a snažil se dle svého názoru co nejpřijatelněji pro sebe protlouci svůj život až do smrti. Proto jsem se rodit nemusel. To jistě není smyslem života.
Znovu se svojí myslí nořím do filosofických hloubek bytí. Přemýšlím o životním tepu (dechu) celého vesmíru. Stojím na naší planetě a nade mnou na noční obloze jsou jiné planety, nespočet světů na hvězdné obloze. Je to jen nepatrná část vesmíru, kterou mohu vědomě pojmout pomocí svého nedokonalého zrakového smyslu. Můj odhad se podvědomě nese dál.
Nyní si uvědomuji, že tento vesmír, právě tak jak každý celek, žije svým rytmickým životem. V přesném rytmickém zákonu, jehož analogii nacházím nejen u sebe, ale všude, kde mluvím o životě. Jeho dech (životní rytmus) je přesně stejný jako dech všeho.
Jednou přijde doba, kdy na jednotný životní povel se vesmír rozežhaví. V další době (dle našeho pojmu času velmi, velmi dlouhé, se vesmírná hmota (planety) odstředivě rozejde. Takovou silou, jakou známe z našeho malého modelu, záporného pólu magnetu. Pak z veškeré hmoty bude jen žhavá mlhovina, ve které tam, kde by měly býti planety, budou jen plané zbytky silových center. V další době bude vzbuzena dostředivá síla. Aktivovaná silová centra stáhnou k sobě žhavou mlhovinu a zhustí ji do žhavé tekoucí hmoty. V další, čtvrté rytmické době projde vesmírem impuls chladnutí. Planety, dle svého charakteru, počnou více – méně, rychleji nebo pomaleji chladnout. Postupně se vytvoří souše a moře tak, jak je známe, protože v současnosti žijeme právě v době vesmírného chladnutí.
Pak se bude vyvíjet život takový, jaký právě nyní prožíváme. Život v takové formě, jaká je závislá na těchto životních podmínkách. Chladnutí bude pokračovat. Způsob života se bude měnit. Jednou znovu přijde doba rozežhavení vesmíru, pak rozptyl hmoty, který bude vystřídán dostředivým shlukováním a pak zase chladnutím. Tento rytmus jde stále pravidelně celým vesmírem.
Tvůrčí dílo v jakékoliv z těchto forem je složeno ze tří základních částí, které jsou v Podstatě stejné, jenom v tvůrčím projevu mají svůj osobitý charakter. Jsou to: hmota, duch, životní energie čili život.
V nekonečném tepu vesmíru, tak jak byl právě popsán, se sice všechny tyto složky stále mění, ale ve své podstatě zůstávají. Právě tuto jejich neustálou proměnu si musíme dobře uvědomit, chceme-li uvažovat o bytí v Tvůrčím díle.
Tak jako hmota a energie jsou ve své podstatě nezničitelné, tak je nezničitelný i duch čili psychická (mentální) složka bytí. Tak jako ony i on mění jen svoji formu a tato změna je součástí jeho života, vlastně je jeho životem.
Uvědomění si všech forem svého bytí je uvědomění si sám sebe. Je pochopením smyslu i cíle, je uvědoměním si svého „Já“ v jeho plném rozsahu.
Stojím před tímto životním faktem, já, člověk. A kdo jsem opravdu, když moje úžasně omezené vědomí je schopno chápat samo sebe v tak nepatrně omezené formě, která se uskutečňuje pouze v mizivém zlomku vesmírného času? Jsem opravdu taková nicka, o které je zbytečné uvažovat?
Ne, nejsem. Rozhodně nejsem. Tak jako žádná buňka v těle není zbytečná a bez buněk by nebylo těla. Ve svém běžném životě také o sobě neuvažuji jako o shluku buněk, ale moje vnímání a podvědomí se týká tělesného celku. Říkám: já jsem, já žiji, já konám. Vnímám běžně právě tuto vmezeřenou jednotku. Mé vědomí se ustálilo na tomto stupni a já jsem ho učinil osou pochopení života. Myslím-li o sobě, nevnímám se jako shluk tělesných buněk, plus jednotlivé psychické a energetické vlastnosti, ale vycházím z hotové jednotky, kterou jsem v všeobecném spektru bytí umístil do úrovně člověka.
Celková forma mého bytí nemůže tedy být pouze lidská nebo snad pouze živočišná, nemůže ani být separovanou jednotkou oddělenou od celku omezeným vnímáním jen své specifické osobnosti. Je daleko širší, daleko, daleko širší.
Stojím na planetě a vím, že zde stojím já, ten, který jsem. Okolo sebe vidím jiná „jsem“, jiné osoby, bytosti, živočichy, rostliny, kolem planety jiné hvězdy, světy, vesmír. Vidím a vnímám mnohost všeho, mnohost, která vzešla z jednoty a do jednoty se v časové míře vrací. Ve své mysli rozšiřuji tuto časovou míru a už nemyslím o ostatních tvorech jako o oddělených jednotkách, tak jako jsem prve myslel o svém těle jako o buňkách. Vědomí mého „Jsem“ se rozšiřuje. Jsem každý člověk, každý živočich, každá rostlina. Jsem vždy a všude. Jsem vše, co jest. Osud každého jiného je můj osud. Je to jen jeden z nezměrného množství stavebních kamínků, ze kterých je můj osud postaven tak jako mé tělo z buněk.
Pozoruji osudy druhých lidí, živočichů, rostlin, kolem sebe. Jsou pestré. Některé těžké a bolestivé, jiné lehké a snadné. Jsou to buňky mého celkového osudu, a proto mně není jedno, že je v nich nerovnováha a utrpení. Nemuselo by to být, kdyby majitelé těchto osudů se pokusili přemýšlet tak jako nyní já. Ale zatím v nich utrpení je a já je cítím jako své nedostatky, rány, bolesti. A také vím, že kdybych nyní vnesl do jiného okolního osudu nějakou ránu nebo bolest, kdybych proti druhému tvoru vytvořil nežádoucí, záporný čin, zhoršil bych něco v jeho osudovosti a tím i také ve své, protože on jsem já a jeho osud je můj osud.
Pod tímto zorným úhlem se mění mé základní myšlení i vjem mé vlastní podstaty. Chápu do větší hloubky smysl svého života i celkového bytí. Vím, že musím být kladnou složkou v Tvůrčím díle. Vím, že musím napomáhat celku v jeho vzestupu a v jeho správném pochopení. Toto širší vědomí je také tím činitelem, který mě nutí znovu se zrozovat mezi lidstvo a dávat pravdu o bytí všeho. Mě, každého, protože už nejsem jednotlivec.
To je cíl a smysl každého „Jsem“. A smysl celého vesmíru? Jeho dech, rytmus, stálé rytmické přeměny jsou tímtéž, jenom v další sféře.
Vždyť celý vesmír je živoucí jednotkou, která je jen buňkou dalšího velkého celku, kde smysl spočívá v bezčasovosti a bezrozměrnosti. Kde celek je bezčasovou a bezrozměrnou Podstatou, jejíž nepatrnou částí je námi chápané Tvůrčí dílo.
Comments